Paprsek ve tmě

Knihovna



Bylo chladné listopadové ráno a Hermiona se probudila zimou. Během noci vyhasl oheň v krbu ložnice. Podívala se po svých spolubydlících, Levanduli a Parváttí, které spali spánkem spravedlivým a podivila se, že je zima neprobudila. Zakroutila nad tím nevěřícně hlavou. Bleskurychle vyletěla z postele, oblékla se a vzala si své věci. Po špičkách, aby nevzbudila své spolubydlící, přešla přes místnost ke dveřím, vzala za kliku a rychle se protáhla na chodbu. Vzápětí opět potichu zavřela dveře od ložnice. Seběhla ze schodů do společenské místnosti Nebelvírské věže, která byla v tuto dobu prázdná. Zastavila se a přemýšlela, co bude dělat do snídaně. Po chvilce váhání se vydala k portrétu Baculaté dámy, otevřela ho a vydala se po schodech z Nebelvírské věže pryč, neboť se rozhodla, že se vypraví do knihovny, kde v tuhle chvíli nepotká ani živáčka. Chtěla být o samotě a věděla, že právě v knihovně bude. Naštěstí ještě netušila, jak krutě se dnes zmýlila. Osud se totiž rozhodl, že vše tak trochu zamotá.


Chodbami Bradavického hradu se procházela osoba, od které bychom nejméně čekali, že by takhle řešila nespavost, profesor Snape. Jeho spánek byl poslední dobou neklidný, ale v posledním týdnu vydržel zaspat vždy jen na několik hodin. „Sakra, Severusi, přiznej si kdo ti nedá poslední dobou spát? Temný pán a jeho nejasné plány to zcela určitě nejsou,“ zamumlal si polohlasně pro sebe. Byl nezvykle vyčerpaný, slabý. ON, který jakoukoliv slabost nenáviděl a odmítal. Jeho tvář měla světlejší odstín než obvykle., vypadala až průhledně. Co jiného byste mohli čekat, když se někdo posledních sedm dní ožírá pomalu do němoty a ještě k tomu navíc užívá lok Bersenu před usnutím, aby odehnal všechny ty vtíravé myšlenky. „Stejně to neúčinkuje. Ke všemu se to stává ještě nesnesitelnější,“ otráveně si povzdechl.

Jak tak dál chodil hradem křížem krážem, přemýšlel, kam by se mohl na chvíli uchýlit, aby byl zcela o samotě. „Do jeho komnat ve sklepení se mu překvapivě vrátit nechtělo, do těch místností, kde se obvykle cítíval v bezpečně a nemusel si před nikým na nic hrát. Kde mohl být sám sebou. Teď se v těchto místnostech nemohl soustředit a převážnou většinu volného času přecházel po místnostech tam a zpátky jako tygr v kleci. Dokonce už i v tom Zakázaném lese ho v některých chvílích opouštělo jeho jindy pevné soustředění.“ Během svého polemizování se dostal do tmavého místa chodby, na chvíli se zastavil a v mžiku splynul s okolím. Jak tam tak bezmocně stál a přemítal kam, že se to má vypravit, aby se tam cítil volně. Napadlo ho. „Když nemůžu do svých komnat, tak se vypravím do knihovny. V tuhle dobu mi nehrozí, že tam potkám někoho z té bandy ignorantských tupců, co si říkají studenti. A pokud by byl už někdo z nich vzhůru, tak do knihovny by určitě nešel.“ Už druhá osoba se nám mýlí a může se těšit na překvapení, které ji potká.


Hermiona vběhla jako vítr do knihovny a šla rychle ke svému oblíbenému místu u okna, kde si na stůl odložila věci. Oblíbené místo je relativní věc zapřemýšlela, protože ho s každoroční pravidelností měnila. Zavrtěla hlavou a vydala se pro knihu, kterou si chtěla přečíst. Pomalu kráčela k oddělení knih s lektvary ( opravdu je v tom jen zájem o lektvary nebo něco víc J). Zahnula do uličky mezi regály s knihami a přistoupila k tomu nejbližšímu a začala knihu hledat. Přejížděla prstem po hřbetu knih a nahlas si mumlala: „Kdepak ta kniha je? Vždyť jsem ji tu nedávno viděla. Že by si ji někdo vypůjčil?“ Ale naštěstí po chvíli našla, co hledala, Skrytá tajemství lektvarů. Vytáhla knihu z regálu a vydala se zpět ke stolu. Během cesty zpátky neodolala a otevřela knihu. Nemohla se dočkat, tak v ní rychle začala listovat. Předpokládala, že v tuhle dobu nikdo v knihovně nebude, tak si dovolila ne chvíli nedávat pozor na cestu a šla instinktivně podél regálů.

Najednou do někoho vrazila. Do osoby, jenž před krátkým okamžikem zcela neslyšně vplula do knihovny a směřovala své kroky ke stejnému oddělení knih, které před tím opustila Hermiona. Zvedla své lehce vyděšené oříškově hnědé oči od knihy a vzhlédla vzhůru. Vyrazilo jí dech, když si uvědomila, že se dívá do nádherně temně černých očí svého profesora lektvarů, který vypadal ještě ztrhaněji než obvykle, když se na něj zadívala pozorněji. „Co se sním děje, že vypadá takhle zdrchaně? Že by to byly jen starosti kolem plánů temného pána?“, prolétlo ji bleskově hlavou. Snape, kterého zcela překvapilo, koho v knihovně potkal, zachytil Hermioniny myšlenky. Nedal na sobě nic zdát. Na jeho obličeji by nikdy nezpozoroval žádnou změnu, tedy možná kromě Brumbála, který ho znal ze všech lidí nejlépe. „Díky bohu, že jsem ještě neztratil zcela schopnost sebekontroly,“ zkonstatoval spokojeně Snape. Myšlenky, které zachytil, mu totiž vyrazila dech. Někdo se o něho bál a to se mu již dlouho nepřihodilo. Zákeřně se na Hermionu usmál a ta s napětím vyčkávala, co bude následovat. Promluvil břitce svým sametovým hlasem :

„Slečno Grangerová, co to má krucinál znamenat? Umíte VY vůbec chodit? To Vás snad u mudlů nenaučily?“ Pohrdavě si ji celou očima přeměřil a zadíval se do jejího vyděšeného obličeje.

„Jak vidím tak ne, protože by se VÁM pak nemohlo podařit vrazit do MĚ dvakrát během jediného týdne. Já vás varoval, slečno Grangerová,“soptil Snape.

„Ale pane profesore,“ skočila mu do řeči Hermiona a snažila se ho zarazit. Vzápětí ji ale přerušil, protože nad ní zahřměl jeho nesmírně podrážděný hlas. „Grangerová, co si to k sakru dovolujete skákat do mi do řeči. To bude mít následky.“

„Strhávám nebelvíru 10 bodů za VAŠI do nebe volající drzost, dalších 20 bodů za VAŠI neschopnost kontrolovat se.“ Skončil a vyzývavě se na ni díval. V tu chvíli se Hermiona nadechla a rychle ze sebe vyrazila:

„Pane profesore, omlouvám se VÁM, měla jsem dávat větší pozor na cestu.Je mi to líto, ale nedělám to schválně.“ Tohle neměla dělat. Tohle byla ta pověstná poslední kapička a pohár Snapeovi trpělivosti přetekl (jako by někdy uměl být trpělivý, že ano J). Rysy jeho tváře ještě více ztuhly a nabyly nebezpečné podoby.

„Vaše lítost mě nezajímá Grangerová,“ zasyčel tiše přes rty sevřené do uzounké čárečky.

„Takhle to bude navíc týdenní trest a očekávám vás již dnes v sedm večer ve svém kabinetu,“ dodal. Probodl ji nenávistným pohledem, otočil se na podpatku a odcházel z knihovny tak rychle, že bylo z něj vidět jen vlající černý hábit.


Hermiona zůstala na okamžik jako opařená. Pak se rychle probrala z překvapení, rychle došla ke stolu a knihu si přidala do brašny. Vzala si své věci a vydala se na snídani do Velké síně. Šla pomalu, aby měla čas se alespoň trochu vzpamatovat z toho šoku a aby z ní aspoň trochu vyprchal ten příšerný vztek na Snapea. Po čtvrt hodině dorazila do Velké síně. Ve dveřích se podívala po místnosti a všimla si, že u nebelvírského stolu sedí už Ron s Harrym a náležitě se cpou. Často od nich slýchávala, že jsou přece ještě ve vývinu a musí hodně jíst, vzpomínala cestou ke nim. Sedla si mezi Rona a Harryho. Pozdravila je.
„Ahoj kluci.“

„ Ahoj Hermi,“ odpověděli ji unisono.

„kdepak jsi se nám toulala tak brzy ráno? Ve společenské místnosti jsme tě vůbec nezahlédli a Levandule nám řekla, že když se probudila, tak ty už jsi byla pryč,“ zeptal se Harry.

„V knihovně,“ odpověděla naštvaně

„Prosím tě, nepřeháníš to už,“ vypálil po ní Harry, ale najednou se zarazil, když si uvědomil, jak zní její hlas. Podíval se jí do tváře a šokovalo ho co tam viděl. Hermi byla náležitě namíchnutá.

„Hermi, co se děje? Proč jsi tak namíchnutá?“, zeptal si Ron, který si všiml toho, jak vypadá naštvaně, o chvilku dříve.

„ Ale nic moc, jen mi Snape napařil trest za to, že se mi podařilo do něj opět vrazit. Co si jenom o sobě myslí? Že je dokonalý a neomylný, kdepak je to jen hnusný a odporný parchant,“ opověděla Hermiona. Stočila svůj pohled k profesorskému stolu a s hrůzou zjistila, že ji Snape pozoruji těmi svými černýma uhrančivýma očima. A ke všemu to vypadalo, že nadmíru královsky baví. Pokud mohla posoudit podle jeho zajiskření v očích. Raději rychle od něho odvrátila pohled.

„Doufám, že se mu nepodařilo zachytit některou mou myšlenku,“ modlila se v duchu Hermiona.

„Pozdě Grangerová,“ ozval se jí v hlavě Snape, „příště se zkuste méně vztekat a lépe používejte nitroobranu.“

Hermiona radši stočila pohled a pozornost ke svým kamarádům a slyšela, jak se ji Harry snaží utěšit.

„Hermi, nic si z toho nedělej. Vždyť všichni dobře víme, jaký je Snape blbec a jak rád zneužívá svého postavení profesora.“

„Máš pravdu Harry,“ odpověděla po zamyšlení hermiona, „ale teď bychom už měli jít, nebo dorazíme pozdě na hodinu.“

„Bohužel dnes jako první hodinu máme lektvary,“ dodala Hermiona po chvíli se zaúpěním.

Ve chvilince se všichni tři zvedli od stolu a spěchali pryč z Velké síně, hlavně Hermiona, která v zádech cítila, jak ji Snape stále sleduje.