Paprsek ve tmě

Co bude dál?


Následujícího rána se Hermiona probudila do pošmourného dne, které plně vystihovalo její náladu. Bylo tak černé jako její myšlenky. Ani nevěděla, jak a kdy v noci se jí podařilo usnout. Jen věděla, že předtím než usnula, si v mysli neustále přehrávala hádku se Severusem. Bylo to opravdu ošklivé. Proto byla od chvíle, co utekla z Astronomické věže, schopná myslet jen na to, že to ztratila. Věděla, že vztah se Severusem Snapem nebude jednoduchý, jelikož to byl muž, který v životě prožil již hodně zlého a dočkal se řady zklamání. Hodně lidí mu ublížilo a díky tomu byl zvyklý očekávat od svého okolí jen to nejhorší. Přesto všechno trochu bláhově doufala, že po tom všem, co spolu zažili, jí bude alespoň trochu věřit. „Holt, Hermiono, byla jsi příliš naivní a důvěřivá. Tohle je pro tebe lekce. Příště si už nebudeš nic malovat tak růžově a budeš už opatrnější,“ konstatovala polohlasně. Povzdechla si a neochotně se zvedla z postele. Věděla, že dříve či později bude muset čelit Harryho otázkám a hlavně taky Severusově hněvu. Rozhodla se, že to nebude oddalovat, protože by to bylo to nejhorší, co by mohla udělat. Sebrala ze země své věci, kam je v noci bez rozmyslu odhodila, a šla do koupelny.

Chodbami hradu kráčel s vražedným výrazem ve tváři jako bůh pomsty profesor Snape. Dnes mu stačila malilinká záminka k tomu, aby někomu strhnul body nebo uložil trest. Měl vztek na všechny okolo sebe, na Hermionu, ale hlavně na sebe, protože se včera v noci nedovedl ovládnout. Neuměl si zachovat svou obvyklou kamennou tvář. Jak jindy dovedl skrývat své emoce a myšlenky, tak včera to nedokázal. Ale co jiného si mohl myslet. „Ty jeden starý blázne, co jsi si myslel? Myslel jsi si snad, že s tebou vydrží, když se kolem ní neustále točí tolik kluků a kteří mají neposkvrněnou minulost a celý život před sebou. Jak jen jsi si mohl myslet něco takového! Hlupáku!!“ probíral své myšlenky v duchu. „Jak jen jsi mohl tak naivně věřit, že by tahle mladá úžasná žena mohla mít ráda takového nesnesitelného jedince, který je ke všemu ještě starší pomalu o dvacet let,“ pokračoval, „i když její … Ne, zapomeň na to, co se ti snažila včera večer namluvit. Však si vzpomeň, jak dobře umí ženy lhát, balamutit a ubližovat. Jen jsi vzpomeň, jak to dopadlo s Lily, která se nakonec nechala poblouznit Potterem, jehož synáček se rozhodl, že… Jednoduše další Potter, který mi ničí život a snaží se mi vzít to, co je mého,“ sváděl v sobě krutý boj mezi nenávistí a láskou. Boj, který už jednou poznal a který jej na dlouhou dobu poznamenal. S těmito myšlenkami dorazil ke dveřím Velké símě, ve který se na zlomek sekundy zarazil, ale následně rychle vstoupil. Cestu k profesorskému stolu překonal bleskovou rychlostí, rychle usedl a okázale ignoroval Brumbálův tázavý výraz, kterým si jej prohlížel. Snažil se věnovat jídlu, ale zároveň s tím nenápadně sledoval dění ve Velké síni, hlavně nebelvírský stůl. Čekal na chvíli, kdy se objeví spolu ten arogantní zmetek Potter a Hermiona. Jaké pak bylo ale jeho překvapení, když do síně vešel Potter s rukou kolem pasu Ginny Weasleyové a ne s Hermionou, jak celou dobu předpokládal. Mohlo ho alespoň trochu těšit, že to nebylo překvapení jen pro něho, ale i pro řadu ostatních ve Velké síni, hlavně pro mladého Weasleyho, který to celé vytřeštěně pozoroval. Najednou mu v tu chvíli došla Hermioniny slova: „Já a Harry, nemyslitelné, ale na to brzy přijdeš sám.“ Ta slova mu zněla v uších jako ozvěna neustále dokola. Snažil se je nějak vytěsnit ze své mysli, ale nešlo to. Nedokázal sedět v klidu na místě. Odstrčil nedojedenou snídani a beze slova se rychle vytratil postranními dveřmi ze síně.
Hermiona vešla do síně ve chvíli, kdy se za Snapem zavřeli dveře na druhé straně místnosti. Během chůze pohledem přejížděla síň. Vzápětí si oddechla, že nikde není ani památky po Snapeovi, zato ale uviděla sedět u snídaně už Harryho. Zhluboka se nadechla a pokračovala směrem ke svému obvyklému místu u stolu. Věděla, že ji Harry za chvíli podrobí křížovému výslechu ohledně včerejšího večera, přestože v tuto chvíli vypadal nadmíru zaneprázdněně rozhovorem s Ginny. V duchu se smála výrazu, který měl ve tváři Ron. Bylo to něco mezi nevěřícností a …, ne tenhle výraz byl jeden z těch nepopsatelných. Byl to prostě výraz, ve kterém se zračí všechny emoce. Musela se ovládat, aby se nezačala smát. Po chvíli dorazila ke stolu a pozdravila:
„Ahoj všichni!“

„Ahoj Hermi,“ ozvalo se v odpověď ve stejnou chvíli z úst Ginny, Harryho a Rona.

„Jak ti to včera večer dopadlo se slizounem?“ zeptal se ihned Harry, jak správně předpokládala.

„Co včera bylo s umaštěncem?“ ozval se Ronův nechápavý hlas.

„Ale potřeboval jsem včera mluvit s Hermi a u sebe nebyla Tak jsem se podíval do Pobertova plánku a našel jsem ji v Astronomické věži. Vypravil jsem se za ní. No a, když jsme spolu mluvili, tak se z ničeho nic objevil Snape a sebral nám hromadu bodů. Nejdříve nás oba poslal do svých ložnic, ale pak se najednou rozhodl, že ještě trochu zkoupe Hermi a nechal si ji tam. Čekal jsem na ni ve spolčence, ale nějak jsem usnul, a tak mi proklouzla, aniž bych zjistil, co po ní ten bastard chtěl,“ vyprávěl Harry Ronovi. Jak se tak Hermiona koukala, tak Ginny už nejspíše o všem věděla, protože ji teď to, co Harry vyprávěl ani trochu nezarazilo nebo nepřekvapilo.

„A co jsi tak důležitého potřeboval Hermi sdělit?“ ptal se vztekle Ron.

„Ale jen…jen jsem… Prostě jsem jí chtěl za něco poděkovat,“ vytáčel se Harry. Přece nebude Ronovi vyprávět, že bez Hermi by tu dneska neseděl s Ginny po boku.

„A za co jsi jí šel poděkovat?“ vztekal se dál Ron.

„Rone, to už by mohlo stačit,“ ozvala se Hermiona, „Jednoduše jsem pro Harry něco udělala a on mi přešel poděkovat. Nic víc v tom nebylo.“ Nadechla se a rychle pokračovala dál:

„Zpátky ke Snapeovi. Potom, co jsi odešel, mi Snape udělal menší přednášku o povinnostech primusky a sebral mi ještě nějaké body. Ale k mému překvapení mi neuložil žádný trest.“

Odmlčela se a dívala se po svých kamarádech. Doufala, že její lži všichni uvěří a nebudou se vyptávat dál. „Nemůžu jim přece říct. Víte, ona to nebyla žádná přednáška, ale menší větší milenecká hádka se Snapem. No, my, totiž tak trochu spolu něco máme,“ povídala si v duchu. Několik sekund po tom, co domluvila se rozhostilo ticho.

„Vždyť jsem VÁM to vždycky říkal, že je to jen bastard a nic jiného. Je to zamindrákovaný, umaštěný starý netopýr,“ promluvil s uspokojením v hlase Ron.

„Dneska s tebou musím souhlasit, Rone,“ ozval se překvapivě Hermionin hlas. Všichni na ní vytřeštili oči a nevěřícně si ji prohlíželi.

„No co nemůžu s vámi s nad pro jednou souhlasit?“

„Ale jo, jen je to překvapující. To je celé,“ pohotově zareagoval Harry. Radši po chvíli změnil téma rozhovoru. Po zbytek snídaně se domlouvali, jak využijí volného dne.

Ode dne, kdy zjistil, že ho Hermiona neobelhala, uplynul již týden. Celý ten týden přemýšlel nad tím, jak se má teď zachovat. Potácel se na hraně mezi pocitem, že by se jí měl promluvit, ale i ignorací. On, Severus Snape, jenž neměl slovo omluva ve svém slovníku, o tom nyní přemýšlel.

„U Merlina, mám já tohle zapotřebí? Co se to se mnou děje? Na co to jen neustále myslím. Proč, se sakra neustále zabývám nějakou prašivou nebelvírskou žábou? Starej se radši o Temného pána a přestaň myslet na věci, které ohrožují a brání ti zcela plnit tvé poslání pro Řád,“ mumlal si pro sebe, zatímco stál u okna své soukromé laboratoře a pozoroval život za okny. Nebylo to tak jednoduché. Celý týden se mu vyhýbala a v žádný okamžik nebyla sama. Jen tak tam stál a dál pozoroval to, co se děje venku. Najednou ji uviděl samotnou. Viděl Hermionu, jak kráčí směrem k jezeru. Jeho rozhodnutí bylo dílem okamžiku. Rychlým krokem vyšel ze svých sklepeních komnat a chodbami hradu spěchal ven. Jakmile vyšel ven, směřoval své kroky k jezeru. Už z dálky ji viděl sedět pod jedním ze stromů. Pozorovala čeřící se hladinu jezera. Potichu k ní došel. Okamžik ji jen sledoval, ale pak promluvil:
„Co tu děláš tak sama?“

Hermiona se lekla, když znenadání za sebou uslyšela jeho hlas. Vyskočila na nohy a rychle se obrátila, aby se ujistila, že se jí to nezdá a že tou osobou, která ji právě vytrhla ze zamyšlení, je opravdu Snape. Opravdu to byl Snape. Ve chvíli, kdy ho spatřila měla nejdříve chuť jej uškrtit, ale pak ovládla své emoce a na tváři se jí objevil lhostejný výraz.

„Co pro vás mohu udělat pa-ne pro-fe-so-re?“ zeptala se.

„Hermiono, můžeme si promluvit?“ vypravil ze sebe zaraženě Snape.

„Jistě, pane. Jsou snad nějaké problémy s nebelvírskou kolejí nebo jsem opět špatně plnila své povinnosti primusky, pane?“

„Hermiono, chci mluvit o tom, co se mezi námi stalo..“, začal Snape, ale nedopověděl.

„Jak vidím pane, tak se nejedná o nic důležitého. Tudíž mne omluvte, protože se potřebuji vrátit do hradu.“ S těmito chladnými slovy Hermiona prošla kolem Snapea, který byl v tu chvíli tak trochu zaražený. Moc si přála sním promluvit o tom, co se mezi nimi stalo, ale dnes ještě ne. Dnes ne, byla na něho ještě příliš naštvaná. Snape na ni jen nevěřícně koukal, ale podařilo se mu rychle vzpamatovat.

„Grangerová, kam si myslíte, že jdete?“ zahřměl. „Dovolil jsem VÁM SNAD ODEJÍT? NE! Tak se koukejte zastavit nebo bude mít tento váš čin následky!“

Hermiona se zastavila a ohlédla se na Snapea přes rameno. Cynicky se zeptala:
„Jak toho budu litovat, pane profesore? Seberete mi další body nebo mi zase chcete udělit nějaký trest?“ Pootočila hlavou zpět a pokračovala v cestě do hradu. Již podruhé za velmi krátkou dobu za sebou zanechala Snapea neschopného odpovědi.

Od střetu u jezera se jeden druhému vyhýbali. Oba chodili na jídlo v rozdílné časy tak, aby se nepotkali a potkávali se jen v roli profesora a jeho studentky.pouze na hodinách, které měl v sedmém ročníku. Hermiona Snapea úspěšně ignorovala. Její chování ho zcela iritovalo a vytáčelo. Byl čím dál více naštvanější a dával to znát. Ke všem se choval čím dál více hnusněji a nejvíce právě k Hermioně, která měla někdy, co dělat, aby jeho poznámky prodýchala a nějak jedovatě mu neodpověděla, ale postupem doby si na zvykla nereagovat. Dovedla se dobře ovládat a nedávat na sobě znát, jak ji jeho poznámky někdy zraňují. Taky si dobře všimla, že to Snapea rozčiluje ještě víc. Naproti tomu Snape nebyl sto ovládnout své emoce a ještě ke všemu cítil, jaký boj v sobě Hermiona každý den svádí. Štvalo ho to, jak jen ho štvalo, ale nemohl s tím nic dělat. Jen se stával nesnesitelnějším a nesnesitelnějším nejen ke studentům, ale teď i k ostatním profesorům. Brumbál zatím nijak nezasáhl, nijak se nevyptával a zatím to nijak neřešil, přestože ho o to prosila Minerva, ale on se rozhodl, že tomu nechá volný průběh. Snape totiž svým dosavadním chováním nijak neohrozil svůj život ani úlohu špióna pro řád, ale pohár Brumbálovy trpělivosti už začínal být přeplněný a věděl, že si bude muset brzy promluvit se svým profesorem lektvarů.

Snape se toho dne probudil s náladou černější, než je barva jeho oblečení. Včerejší večer a noc nepatřily zrovna mezi ty příjemné. Krátce potom, co se vrátil po večeři do svých komnat a sedl si do křesla u krbu, aby si odpočinul od všech starostí u knihy, tak ho začalo pálit jeho znamení zla. Temný pán svolával své věrné. Do Myslánky uložil nebezpečné myšlenky a vzpomínky a vydal se na setkání smrtijedů. Jak očekával, Temný pán se rozhodl, že jim předloží nový plán ohledně útoku na Pottera a jeho přátele. Samozřejmě očekával, že je jako vždy podrobí zkoušce. Nemýlil se, ale včera to bylo úděsné. Temný pán zkoušel nejen jejich loajalitu, ale zároveň si i mezi nimi vybíral ty, kteří s ním provedou jeho plán. Do hradu se mu podařilo vrátit až nad ránem. Normálně by se vypravil za Brumbálem, ale tentokrát byl v takovém stavu, že se musel nejdříve dostat k sobě do sklepení a dát se dohromady, až teprve poté měl v plánu informovat ředitele. Toho nakonec nebyl schopen, protože se u sebe zhroutil do křeslu a během několika okamžiků usnul. Neměl ani sílu k tomu, aby se dostal zpět do ložnice, protože zbytek své energie poté, co večer vzdoroval řadě Cruciátů, věnoval na přesun do Bradavic. Neměl ani sílu se alespoň přesunout do postele. Byl celý rozlámaný a usnul v šatech, které teď byly zcela nepoužitelné. To byl jeden z důvodů dnešní Snapeovy skvostné nálady. Patřil mezi důvody malicherné, byly tu horší věci, které mu nedaly spát. Tím nejhlavnějším byl plánovaný útok na Pottera a v neposlední řadě bylo problémem, že v tomto případě nebude stát jako obvykle v pozadí, ale bude se toho hnusu muset účastnit. A nejhorší na celé věci bylo to, že podnět k této akci dal Temnému pánovi jeho kamarádíček Malfoy. Poslední dobou z něj měl pocit, že už mu nedůvěřuje tak, jako to bylo dříve. Něco začínal tušit, ale pravdou je, že v případě Luciuse nikdy jeden neví. Vstal s těmito myšlenkami z křesla a přesunul se do ložnice, aby se dal rychle dohromady a vyrazil za Brumbálem.

U chrliče před Brumbálovou pracovnou. Polohlasně zamumlal heslo a jakmile se mu odkrylo schodiště vedoucí k řediteli, rychle po něm vyšel. Zpoza dveří se již ozývalo hlasité dále. Otevřel dveře a vstoupil do pracovny. Od krbu se ozvalo: „Očekával jsem, že dorazíš za mnou až dnes ráno. Ne nejsem vševědoucí tak, jak si o mně všichni myslíte. Dobby mi sdělil, v jakém stavu jsi dorazil do svých komnat, a než ho budeš chtít nějak potrestat, věz, že jsem ho o to požádal já.“ Pozoroval Snapea zvědavě přes své brýle. Snape se všemožně snažil zachovat si svou kamennou tvář, ale věděl, že s tímhle u Brumbála neuspěje. Osoba, která seděla proti němu, jej znala až příliš dobře. Snape neodpověděl.

„Severusi, co se děje tak závažného, že vás Tom včera tak zkoušel? Předpokládám, že jsi nebyl jediný, kdo takhle dopadl,“ ptal se Brumbál.¨

Snape jen mlčky pokýval hlavou. Brumbál trpělivě vyčkával. Po chvíli Snape promluvil.

„Temný pán změnil svoje plány. Už neplánuje únos Pottera a jeho kamarádíčků. Temný pán si přeje vše skončit ještě před koncem sedmého roku Pottera v Bradavicích. Plánuje útok a poslední zúčtování. Chce dokázat, že tento svět i svět mudlů patří jen jemu.“

„Kdy?“ zeptal se šokovaný Brumbál.

„Za dva týdny.“

„Tudíž během povolené návštěvy Prasinek,“ zkonstatoval Brumbál.

Mezi oběma muži v místnosti se rozhostilo na chvíli ticho. Bylo slyšet jen praskání ohně v krbu Brumbálovy pracovny.

„Je nutné svolat, co nejrychleji nejbližší spolupracovníky řádu a požádat tajně o pomoc bystrozory, neboť pokud bychom požádali Popletala, tak by k ničemu nedošlo. „

„Severusi, chtěl bych tě požádat o dvě věci,“ řekl náhle mimo.

„Ano, pane řediteli, o co pak jde,“ odvětil.

„Za prvé, prosím tě postarej se o mladého pana Malfoye, aby nelitoval nakonec svých činů. Tuším, že na žádost svého otce se bude akce Toma účastnit.“

Snape souhlasně pokynul hlavou a tiše čekal na další ředitelova slova.

„Za druhé, prosím tě, pokus si do té doby urovnat situaci mezi tebou a slečnou Grangerovou. Pokus se to napětí, které mezi vámi poslední dobou panuje zmírnit. Promluv si s ní. Vím, že to pro tebe není jednoduché, ale moc tě o to prosím. Současná situace není dobrá a tohle ti nepřidá. Už teď je to čím dál více znát ve tvém vztahu vůči studentům a bohužel nedávno si mi Minerva stěžovala, že se začínáš chovat stejně i k ostatním kolegům. Moc tě prosím, chlapče, činí tě to zranitelným v přítomnosti Toma a já bych tě nerad ztratil,“ uzavřel svou řeč Brumbál.

Severus tiše seděl a pozoroval zachmuřelou tvář ředitele. Po okamžiku ticha promluvil:
„Pokusím se slibuji, ale bohužel se slečnou Grangerovou to není tak jednoduché.“

„To se nedivím, protože jste oba paličáci a v takovéto situaci neustoupíte ani jeden, proto se k sobě tak dobře hodíte,“ pravil již s veselejší tváří Brumbál. „Ale přesto pokus se o to nějak.“
Snape jen pokýval hlavou a sledoval Brumbála, jak vstává a následoval jeho příkladu.

„Teď buď té dobroty, chlapče, a doprovoď jednoho starého muže na snídani.“ S těmito slovy Brumbál se Snapem v zádech opouštěli jeho pracovnu.