Paprsek ve tmě

Nenadálá překvapení



Byl poslední únorový den. Byl večer a všichni si konečně oddechli, neboť skončili zkoušky a mohla začít plánovaná oslava na jejich zakončení. Sedmáci si přáli oslavit ji nejprve jen na svých kolejích, ale pak se prefekti jednotlivých kolejí dohodli, že by bylo lepší uspořádat slavnost pro všechny koleje společnou. Rozhodli se zajít za Brumbálem a zeptat se ho, zda-li by jim nepovolil oslavu ve Velké síni. A k překvapení všech s tím Brumbál souhlasil, ale s podmínkou, že budou přítomni profesoři. A pokud si chtějí pozvat na oslavu také kamarády, musí to být studenti navštěvující minimálně pátý ročník. Prefekti se vrátili spokojeně do svých kolejí a předložili všechny Brumbálovy požadavky svým spolužákům, kteří s tím nakonec souhlasili. Proto se dnes večer všichni vraceli po večeři do Velké síně.
Hermiona se rozhodla, že trochu pomůže Harrymu s Ginny a pozvala ji na oslavu. Věděla, že Harry by se toho neodvážil. Těšila se na večer a měla takový divný pocit. Ne, nebyl to nepříjemný pocit, spíše záchvěv slibující nějaké překvapení. Moc dobře si byla vědoma, že na oslavě bude přítomen i Severus. „To by mne zajímalo, jak ho Brumbál přinutil k tomu, aby tam nakonec šel. Moc dobře vím, jak takovéto oslavy nesnáší,“ probírala v duchu a musela se smát, když si představila výraz jeho tváře, když ho o to Brumbál jako by zdánlivě žádal. „Škoda, že jsme u toho nemohl být také,“ litovala v duchu, „přála bych si vidět jeho výraz.“ Dovedla si velice živě představit, jaký naštvaný ten výraz asi byl. „Hele, Grangerová,“ kárala se v duchu, „měla by jsi k němu být více shovívavější, ne? Ale naproti tomu je vždycky, když se rozčilí, tak hrozitánsky moc přitažlivý.“ Dumala i nad tím, jak si dnes Harry poradí se situací ohledně Ginny. Doufala, že se konečně dneska alespoň trochu osmělí. Na tohle všechno myslela, když scházela z ložnice do nebelvírské společenské místnosti, kde na ní už ostatní čekali. Na její tváři hrál zasněný výraz.

„Hermi, co se to s tebou děje?“ zeptala se Ginny, která na ní čekala dole a pozorně si všimla toho, co se jí odehrává ve tváři, Hermiony.

„Proč pak?“

„Poslední dobou jsi neustále myšlenkami někde jinde,“ řekla Ginny.

„Ale to nic, jen vzpomínám na to, co jsme tady všechno zažili a že mi to tu bude chybět,“ odpověděla s povzdechem. „Jen si přiznej, Grangerová, že to není ten hlavní důvod. To, co tě trápí má jméno. Severus Snape,“ ozval se v ní jízlivý hlásek na chvilku.

„Měli bychom vyrazit, abychom tam nepřišly pozdě,“ řekla Hermi Ginny a vydala se rychle ven, aby se tak vyhnula případným dalším otázkám.




Snape vcházel do Velké síně s vražedným výrazem ve tváři. „Sakra, jak jen je možné, že ten Brumbál mě sem vždycky dostane. Přestože to moc dobře ví, tak mě sem vždy dotlačí. U Merlina, mám já tohle za potřebí?“ hromoval v duchu. Když vešel do síně, všiml si, že kolejní stoly zmizely a nahradily je male stolky rozmístěné do poloviny místnosti. V druhém polovině se nacházel taneční parket.

„Grrr, to bude zase jednou večer,“ zavrčel potichu. Rychlým krokem přešel síní k jednomu z tmavších míst velké síně. Opřel se o zeď a splynul s okolní temnotou. Pozoroval okolo sebe dění v místnosti. Sledoval, jak do síně pomalu proudí studenti a jek korzují po místnosti. Nevědomky visel očima na dveřích. Čekal až vstoupí Hermiona. Byl netrpělivý a měl pocit, že jí to trvá celou věčnost. Přestože věděl, že se jí v útrobách hradu nemůže nic stát, měl o ni strach. Ano, musel si to přiznat. Bál se o ní. Když tu najednou spatřil, jak vešla dovnitř s mladou Weasleyovou. Vypadala úchvatně. Měla na sobě dlouhé šarlatově-rudé šaty na ramínka. Byl rád teď za soukromí, které mu tmavý kout poskytoval, protože jeho tváří přeběhla vlna touhy. Naštěstí se mu podařilo během několika okamžiků ovládnout a získat své emoce pod kontrolu do té míry, aby na něm nebylo nic poznat. Náhodný pozorovatel by řekl, že ten člověk je v absolutní pohodě, ale nebylo tomu tak. Ačkoliv to vypadalo, že nabyl zdánlivého klidu a jeho výraz obličeje tomu odpovídal, věděl, že to není pravda. Toužil po ní a musel ji mít. Chtěl ji proto, že mu chyběla. Chybělo mu její krásné tělo, které citlivě reagovalo na její doteky, smyslná ústa a hladové polibky. Chyběla mu dokonce i jen její přítomnost a možnost s ní mluvit.
Sledoval, jak míří k jednomu ze stolů v místnosti, kde už seděli Potter s Weasleym, který se na ni nemožně culil. Jeho chování vůči Hermioně si všiml už ve svých hodinách. Měl sto chutí ho zaklít, aby neměl možnost se přiblížit k jeho Hermioně. Bohužel věděl, že to nemůže udělat, a tak jen bezmocně sledoval, jak jí nadbíhá. Najednou mu došlo, o čem před chvílí přemýšlel. „Cože Snape, TVOJÍ HERMIONĚ?“ zhrozil se v duchu. Aby zabránil dalším myšlenkám hromadících se mu v hlavě, odtrhl pohled od Hermiony, která si právě sedala ke stolu. Svým ledovým pohledem se jal přejíždět zbytek studentstva ve Velké síni . Doufal, že narazí na někoho, komu by mohl sebrat body, aby si zlepšil svojí náladu. Jak ale viděl, tak nikdo nebyl zatím tak pošetilý, což mu zrovna náladu nevylepšilo, ale zhoršilo. Vrátil se pohledem k Hermioně a sledoval ji.
Mezitím Hermiona těkala očima po síni. Nereagovala na Ronovi pohledy ani pokusy o flirtování. Věděla dobře, že je do ní zamilovaný, ale ona měla ráda někoho jiného. „Panebože, ať už toho nechá. Vždyť je ab-so-lut-ně ne-mož-ný,“ přála si v duchu. Najednou jí po zádech přejel známý pocit. Cítila jeho pohled. Zkusila se podívat směrem, odkud přicházel.

„Kde jsi?“ ptala se. Chvíli čekala a doufala, že se objeví v jejím zorném poli. Ale on se neobjevil.

„Jsem tady. Ale dlouho v tomhle hluku nevydržím,“ ozval se jí v hlavě v odpověď. Po tváři se jí rozlil potěšený úsměv a bylo jí jedno, co si o tom okolí myslí.

„Vydrž tady prosím tě alespoň hodinku, maximálně dvě. Potom se vytratím a ….“ vyslala nedořečenou myšlenku.

„Co se stane, když tu vydržím?“ zaznělo v odpověď.

„Nech se překvapit.“

„Překvapení nesnáším,“ ozvalo se zavrčení.

Na to už neodpověděla a obrátila zpět pozornost ke společnosti u stolu. Snape toho využil, odlepil se od zdi a šel zkontrolovat studenty.

Čas toho večera utíkal záhadným tempem. Pro někoho byl příliš rychlý a naproti tomu pro někoho zase pomalý. Rychlým se zdál být Harrymu, který se konečně osmělil a flirtoval s Ginny. Jak Hermiona si povšimla, byli oba spokojení a vypadalo, že si spolu nakonec promluví a ujasní si své city. Bohužel musela říct, že o to samé se pokoušel Ron u ní, ale jí se z toho podařilo nakonec vždy nějak dostat. Modlila se, aby se už konečně mohla vypařit a pobýt pár okamžiků se Severusem, který jí tak moc scházel. Všimla si, že v průběhu večera se jeho tvář zachmuřila ještě víc. Nejhorší výraz měl, když ji viděl tancovat s Ronem. Potají každou chvíli sledovala hodinky. Pomalu si hlasitě oddechla, když byly pryč ty dvě hodiny. Počkala až Ron odejde pro něco k pití a zvedala se od stolu. Bohužel netušila, že bbude tak rychlý a nestačí nenápadně odejít. Byla sotva pár kroků od své místa, když za sebou zaslechla Ronův hlas.

„Hermiono, počkej! Kam jdeš?“ ptal se.

„Jdu si lehnout, Rone. Nějak mi není dobře,“ odpověděla.

„Půjdu s tebou a doprovodím tě,“ řekl jí a hned se k ní hnal.

„Ne, Rone, děkuji. Půjdu sama. Nepotřebuji ničí doprovod,“ zarazila ho a rychlým krokem odcházela. Koutkem oka stihla ještě zaregistrovat, že to samé právě učinil Snape, ale už nevěděla, kterým směrem se vydal. Přidala do kroku, aby mohla, co nejrychleji velkou síň opustit. Najednou do někoho vrazila.

„Grangerová, vy se snad opravdu nikdy nenaučíte chodit,“ zazněl nad ní tichý posměšný hlas. Strhávám Nebelvíru deset bodů.“

„Omlouvám se, pane profesore. Pospíchala jsem…“ odvětila klidně.

„Vaše omluvy mne nezajímají. Laskavě nebuďte drzá,“ zasyčel.

„JÁ, NEJSEM DRZÁ. Jen jsem se chtěla omluvit, to je celé.“

„Už jednou jsem vám řekl, že mě vaše omluvy nezajímají. Jak vidím, tak opět toužíte po trestu. Pojďte se mnou,“ zasyčel. Obrátil se na podpatku a vycházel ze síně. Hermiona se za ním vydala se zdánlivým odporem.

Šla pomalu za Snapem ztichlými chodbami hradu do sklepení. Jakmile dorazily do sklepení do jeho kabinetu a zapadly za nimi dveře, Snape se tiše zasmál. Hermiona se na něho nevěřícně podívala. Zachytil její pohled, přistoupil k ní. Byl od ní několik kroků a zeptal se jí:
„Nepřehnal jsem to moc? Zlobíš se na mě?“

„No, nevím, budu o tom muset chvíli přemýšlet,“ zamračila se Hermiona.

„Můžu to nějak odčinit?“ ptal se jí sametovým hlasem zatímco k ní popošel zbylých několik kroků. Natáhl ruku a objal ji kolem pasu. Přivinul si ji pevně k sobě. Snažil se ji viditelně znervóznit, ale hermiona odmítala jen tak lehce podlehnout.

„Možná,“ odpověděla. Chtěla něco dodat, ale již neměla šanci, protože Snape druhou rukou zvedl její bradu a políbil ji na ni. Pak svými polibky putoval jejím obličejem a schválně natahoval čas, než ji políbil na rty. Na chvíli odtáhl svá ústa od jejích a sledoval její rozzářené oči.

„Myslím, že tohle je adekvátní způsob omluvy,“ zamumlala Hermiona. Nečekala na Snapeovu reakci a zmocnila se jeho rtů. Nejprve ho políbila lehoučce, ale pak zintensivněla polibek. Cítila, že ji sevřel ve svém objetí tak pevně, že pomalu nemohla dýchat. Zase jako před časem stáli v jeho kabinetu a líbali se. Jen se líbali. Najednou se Snape od ní odtrhnul a pronesl:
„Myslím, že bychom měli jít jinam. Tady to není zcela bezpečné. Navrhuji přesunout se ke mně.“ S těmi slovy ji vzal do náručí a nesl ji do svých pokojů. Prošel rychle obývákem a vešel do ložnice. Položil ji na postel a okamžik ji pozoroval. Natáhla k němu ruce a stáhla si ho k sobě na postel.

Čas běžel. Od oslavy uplynul už tři týdny. Hermiona seděla v křesle před krbem v nebelvírské společenské místnosti. Hlavou jí probíhala myšlenka za myšlenkou. Okamžiky, na které vzpomínala, se týkaly uplynulých týdnů. Myslela na vysokého muže v černém, který zcela ovládl její život a s kterým mohla teď trávit hodně času i veřejně. Nastal totiž čas, kdy začali v praxi uplatňovat nabité vědomosti a dále si je rozšiřovali.Měla ráda všechny své hodiny. Ráda chodila na runy, kouzelné formule, přeměňování, bylinkářství, ale nejvíce vždy spěchala do hodin obrany proti černé magii a lektvarů. Spěchala za Severusem. Viděli se teď nejen při hodinách, ale dávali si teď schůzku každý týden. Severus na ni čekával po večerce před hradem a nocí se spolu procházeli. Nemluvili. Jen toužili být alespoň chvilku spolu. Cítit jeden druhého. Milovala ten pocit, kdy ji objal rukou kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Měla ráda teplo jeho těla. Jen tak se dívala od ohně a popoháněla čas dopředu. Chtěla, aby už byl čas její schůzky. Čas setkání s ´jejím Severusem´.
V tu samou dobu, ale na jiném místě se začal odvíjet další příběh, který nám vše trochu zamotá. Ale nechme jeho představitele, aby nám to naznačili. Ráno toho dne se totiž Harry rozhodl, že je nejvyšší čas promluvit si s ginny. Promluvit si o tom, co jeden k druhému cítí. Chtěli si vyjasnit své city. Harry poslal Ginny sovu se vzkazem, že na ní počká kolem desáté večer v Komnatě nejvyšší potřeby. Přál si mít soukromí a také místo, kde by je nenašel ten slizký had Snape. Původně myslel na Astronomickou věž, ale nakonec to zavrhl, neboť se jednalo o Snapem často vyhledávané místo pro chytání studentů.
Do Komnaty dorazil dobrou čtvrt hodinu před schůzkou. Chodil sem tam po místnosti. Byl nervózní a v hlavě si už asi po padesáté sestavoval to, co chtěl sdělit Ginny, ale nebylo to pravé.
„Panebože, co jen si počnu,“ zoufal si v duchu. „Jak jen jí to řeknu? Jak jen jí to mám říct? Už mě nebaví poslouchat Hermionu, jak mi neustále říká, že jsem neschopný. Jak si jen může myslet, že já jsem neschopný. Chlapec, který přežil přece nemůže být …neschopný. Musím přece porazit Voldemorta, takže říct Ginny, že jsem do ní zamilovaný, bude hračka.“
Přecházel po místnosti a každou chvíli sledoval hodinky. Natahoval uši, zda-li už neuslyší přicházet Ginny. Čím víc se blížila desátá hodiny, tím více stoupala jeho nervozita. Najednou zaslechl na chodbě kroky, které se blíži ke dveřím komnaty. Někdo zvenku zašátral po klice a dveře se otevřely. V nich stála Ginny. Harry nebyl schopný se ani pohnout, jen sledoval, jak za sebou zavírá dveře a přechází k němu. Zastavila se asi metr od něho a promluvila:

„Ahoj Harry, chtěl jsi se mnou mluvit?“

Harry se zhluboka nadechl a odpověděl: „Ano, Ginny. Musím s tebou o něčem mluvit …hm chci s tebou mluvit… o…“ Harry se zarazil a nebyl schopen mluvit dál.

„Harry, o čem chceš se mnou prosím tě mluvit? Proč jsi mi poslal vzkaz?“ ptala se Ginny roztřeseným hlasem.¨

„Chci…chci s tebou mluvit o mě…o tobě…, chci ti říct, že … že tě mám rád. Sakra, Ginny Weasleyová, JÁ tě miluji,“ vyletělo z Harryho nesouvisle.

„Harry?“ hlesla nevěřícně Ginny. Stála jako opařená a nevěřícným pohledem pozorovala Harryho. Myslela jen na jednu věc, že její sny se staly skutečností. Byla tak překvapená tím, co právě slyšela, že nevěděla, co má udělat, jak se zachovat. Nevěděla vůbec nic a jen jí v hlavě neustále dokola zněly Harryho slova.

„Harry, jsi si tím jistý? Neříkáš mi to jen proto, abys mě uchlácholil a poskytl mi útěchu?“ ptala se roztřeseným hlasem.
Sledovala, jak Harry zbledl. Neřekl ani slovo, jen pár kroky překonal vzdálenost, která je od sebe dělila a vzal její ruce do svých. Podíval se jí do jejích očí a řekl:
„Ne, Ginny, nelžu ti. Miluji tě a moc bych si přál, abys se mnou chodila, pokud by to bylo možné a ty by jsi mě měla alespoň malinko ráda.“

„Harry, děláš si ze mne legraci? Já myslela, že víš, jak moc tě mám ráda. Že … že tě taky miluji“, odvětila Ginny.

Harry neodpověděl, jen se na ní usmál. Objal ji kolem pasu a přitáhl si ji k sobě a políbil. Než se zcela ponořil do toho polibku, hlavou mu prolétla myšlenka, že si zítra bude muset promluvit s Hermi. Pak se už jen věnoval ´svojí Ginny´.
Následujícího dne byl všude vždycky později než Hermiona a neměl tudíž šanci si s ní promluvit. Věděl, v čem to vězí. Jeho myšlenky se neustále točily kolem Ginny. Po obědě se rozhodl, že si s ní promluví večer, ale to ji zase nemohl najít ani v Nebelvírské společenské místnosti ani v knihovně. Po pravdě si všiml, že se hermi poslední dobou nějak změnila. Neuměl říct jak, ale věděl, že se změnila. Také si povšiml toho, že vždy v pátek večer zmizela z věže a vracela se až dlouho po večerce, ale celou tu dobu si myslel, že tráví ten čas v knihovně, ale jak se zdálo nebylo to tak. Napadla ho jedna myšlenka, že by si hermi našla chlapce? Ne, to nemůže být pravda. To by mu řekla anebo ne ? Bála se, že by to řekl Ronovi? Ale to nebude pravda, a zaplašil takovouto myšlenku. Rychle se vrátil do své ložnice a na Pobertově plánku vyhledal, kde se v tu chvíli nachází Hermiona. K jeho překvapení byla v Astronomické věži. Na mysli mu opět vytanula myšlenka, která se týkala Hermi a nějakého chlapce. Tohle mohlo být přece jediné vysvětlení, proč se zrovna nachází tam, kde teď je. Vypravil se za ní.
Do schodů vedoucích do Astronomické věže pomalu vylétl. Vstoupil do místnosti a uviděl Hermionu, jak stojí u okna a kouká se ven. Chvíli ji jen sledoval, ale pak promluvil:
„Ahoj Hermi.“¨

Hermiona sebou trhla ve chvíli, když zaslechla za sebou cizí hlas. Ne, ten hlas znala, ale nebyla to zrovna ta osoba, kterou by tady teď potřebovala. Otočila se a podívala se na Harryho.

„Ahoj Harry,“ odpověděla mu. „Co tu děláš?“ ozvala se trochu vyděšeně.
„Potřebuji s tebou mluvit,“odvětil.

„Stalo se něco? Jde o ty-víš-koho?“

„Ne ne, nic takového. Nejde o Voldemorta ani o nic jiného, co by jím jen trochu zavánělo. Neboj se nic se nestalo. Jen jsem ti chtěl poděkovat za to, že jsi mi nadávala do neschopných blbců a tak jsi mi pomohla k tomu, abych se … abych se rozhoupal říct Ginny, co k ní cítím. No, a …“

„A co…., Harry?“ ptala se teď uvolněně Hermiona.

„No a včera jsme se dali dohromady,“ vysypal ze sebe harry.

„No konečně,“ vyrazila se zebe a vzápětí se začala smát.

„Co je tu k smíchu? Proč se směješ?“

„Kdepak nic, jen jsem ráda, že jsi si to konečně ujasnil a po tak dlouhé době pochopil, co chceš,“ vysvětlovala mu.

Harry k ní přistoupil. „Hermi, moc a moc ti děkuji, za to, že jsi mě k tomu těma svýma otravnýma řečmi dokopala,“ řekl a přátelsky ji objal.

„Není za co, Harry. Vždyť to vše bylo jen na tobě,“ řekla a chtěla něco dodat, ale už nemohla. Za Harrym se totiž ozvalo zasyčení: „Ale, ale kdopak to tady má dnes večer dostaveníčko?“
Ve chvíli, kdy zaslechli ten hlas, jako by dostali ránu elektrickým proudem. Harry pustil hermi z objetí, která teď zírala na Snapea. Harry si koutkem oka všiml, že je úplně bledá. Podíval se do očí toho hnusné bastarda.

„Á jaképak to potěšení, pan Potter a slečna Grangerová. Opět jste se rozhodli jako vždy porušovat pravidla, jak vidím,“ pravil ironickým hlasem..

„Neměl by jste být už dávno ve své ložnici, pane Pottere? A propó, slečno Grangerová, není vaší povinností jako primusky dohlédnout na to, aby studenti byli po večerce ve svých kolejích a ne zneužívat ? I když vy tuto povinnost vlastně teď plníte,“ pronesl tichounce.

„Vraťte se do své koleje. Každému strhávám 30 bodů za opuštění koleje a 20 bodů za nedodržení večerky. A teď oba dva zmizte.“ Sledoval jedním ze svých speciálních pohledů přímo určených pro Nebelvírskou kolej, jak se snaží, co nejrychleji dostat z jeho blízkosti. Ve chvíli, kdy už byli ve dveřích opět promluvil:

„Grangerová, na minutku ještě.“

Hermiona i Harry sebou znovu trhli a rychle se k němu obrátili a podívali se na něho.

„Ano, pane profesore,“ odpověděla roztřeseným hlasem. Otočila se na Harryho, který váhavě postával ve dveřích a rozmýšlel se, co udělat. Hermiona vycítila jeho rozpolcenost a pověděla mu:

„To je v pohodě Harry, uvidíme se na koleji.“ Harry jí věnoval dlouhý pohled, lehce potřásl hlavou na znamení souhlasu a odešel.

Snape s Hermionou stáli proti sobě. Zírali na sebe a mlčeli. Ani jeden nechtěl promluvit jako první, přestože věděli, že to bude muset jeden z nich dříve či později udělat. Ten okamžik oddalovali oba dva, jak nejvíce mohli.Po nějaké době se Hermiona Zhluboka nadechla a prolomila ticho, které je obklopovalo:

„Severusi, co se…“, nedokončila.

„Grangerová, co si to dovolujete! JÁ JSEM VÁŠ PROFESOR, TAK MĚ NÁLEŽITĚ OSLOVUJTE! A to buď pa-ne nebo pa-ne pro-fe-so-re,“ zahřměl. „Takovéto oslovení si schovejte pro vašeho Pottera,“dodal posměšně.

„Severusi, ale já s Harrym nic nemám,“řekla tichým prosebným hlasem.

„To vám mám věřit, Grangerová? Co pak tedy znamenalo to vášnivé objetí, ve kterém jsem vás viděl, když jsem přišel?“

„Harry mi přišel jen za něco poděkovat a k tomu mne přátelsky objal. Nic víc v tom nebylo.“

„A za jaké služby ti přišel poděkovat?“ zasyčel tak, aby bylo jasné, co tím myslí. S kamenným výrazem ve tváři čekal na její reakci. Viděl, jak brunátní v obličej a jak se zhluboka nadechuje.

„Ty jeden hnusný, odporný, umaštěný, egoistický bastarde, co si to dovoluješ! Já a Harry, nemyslitelné, ale na to přijdeš velmi brzy sám,“ chrlila ze sebe. Nečekala na jeho reakci, otočila se na podpatku a vyběhla z věže. Jako vítr seběhla ze schodů a utíkala do bezpečí své koleje.