Paprsek ve tmě

Barvy života





Následujícího rána se vzbudila Hermiona jako první. Severus ji stále držel pevně ve svém náručí. Ležela a pozorovala jeho tvář, která ve spánku vypadala klidně. Cítila v jeho náručí bezpečí a jistotu a každičkým kousíčkem těla vnímala teplo, které sálalo z jeho těla. Pocítila najednou chuť přejet mu prstem po jeho rtech, ale nechtěla ho probudit. Poklidně oddechoval a v jeho tváři, která i ve spánku vypadala trochu autorativně, bylo znát uvolnění a spokojenost.
Zůstala jen tak ležet a oddala se vzpomínkám na včerejší noc. Vzpomínala, jak ji potom, co ji odnesl do své ložnice a položil na poste, z ní pomalu strhal šaty. I když si s malým začervenáním musela přiznat, že ona nezůstávala pozadu a rozhodně se také nedržela na uzdě. Zatímco jeho ústa prozkoumávala a pustošila kousek po kousku její tělo, ona se vydala na průzkum svýma rukama. Každé místečko a každou jizvu na jeho těle laskala tak jemně, jak jen uměla. Její rty putovaly po jeho hrudi… Najednou se její myšlenky přetrhly tím, jak po ni šáhl a ještě pevněji ji k sobě přitiskl tak, že pokud před tím bylo mezi nimi nějaké místo, teď už neexistoval ani milimetr kůže, kde by necítila jeho kůži, a nemohla se pomalu nadechnout. Neměla ani možnost, protože vášnivě zaútočil na její ústa a nedovolil jim uniknout, dokud jemu samému nedocházel dech. Chvíli jen leželi a popadali dech.

„Dobré ráno, Mio,“ zamumlal dodatečně a věnoval jí úsměv.

„Dobré ráno, Severusi,“ zavrněla Hermiona se širokým úsměvem a rozzářenýma očima.

Vyprostila z jeho pevného sevření svou ruku a prstem mu pomalu hladila rty, které jí před chvílí poskytly takové potěšení.

„Ty si nedáš pokoj, co? Potřebovala by jsi pořádně vytrestat za své troufalé chování, ale bohužel musíme vstávat. Bohužel se musíš vrátit do Nebelvírské věže předtím, než někdo zjistí, že jsi tam nespala,“ řekl s povzdechem Snape. Ještě jednou ji políbil a chtěl se vymanit z jejich objetí, když tu ho Hermiona zastavila otázkou.

„Hm, Severusi, je tu takový malý problém. Nemam nic na sebe a ve večerních šatech se po hradě nemůžu jen tak procházet. To by bylo nápadné.“

„Ehm,“ zamyslel se. „ To máš pravdu.Zavolám Winky a řeknu jí, aby ti něco přinesla z tvého pokoje. Zatím můžeš zůstat v posteli,“ dodal.

„A nemohla bych si místo ležení v posteli skočit do koupelny a dát si teplou sprchu?“ zeptala se sladce Hermiona.

„Tak dobře. Ty jdi zatím do koupelny a já to jdu zařídit s oblečením,“ odpověděl jí trochu neochotně a sledoval, jak vstává a jde do koupelny.




Jakmile se za ní zavřeli dveře koupelny, vstal a natáhl na sebe kalhoty a triko z večera, které sebral ze země. Opustil ložnici a šel do vedlejšího pokoje ke krbu, aby zavolal Winky a řekl jí o věci pro Hermionu. Winky splnila svůj úkol rychle a nesla mu pro Hermionu džíny, svetr a tenisky. Vzal si od ní věci a vypravil se zpátky do ložnice. Na postel položil Hermioniny věci. Šel ke dveřím koupelny s úmyslem na ni přesně zakřičet, že na posteli jí leží věci a vrátit se zpět do obývacího pokoje. Ale ve chvíli, kdy dorazil ke dveřím, jeho předsevzetí vzalo za své. Vzal za kliku a vstoupil do koupelny, kde ho ihned přivítala vznášející se pára. Stáhnul ze sebe kalhoty a košili. Několika kroky překonal vzdálenost, která ho dělila od sprchy. Viděl, že Hermiona je k němu obrácená zády. Přešel k ní a zezadu ji objal kolem pasu.

„Ahh,“ vyjekla Hermiona, která pod sprchou příjemně relaxovala a nevnímala nic, co se dělo okolo. Otočila se a rukama objala Severuse kolem ramen. Jeho oči byly plné žádostivosti a touhy.
„Chodíš jako duch. Dostanu z tebe infarkt. Stalo se něco?“ zeptala se. Ignorovala jeho pohled.

„Ne, jen jsem ti přišel říct, že věci máš na posteli.“

Chvíli ji jen tak pozoroval. Pak sklonil hlavu a zastavil se těsně před jejími rty. Cítila jeho dech na své tváři a posunula svůj obličej o kousek dopředu. Zničila tak ten několik milimetrů velký prostor mezi nimi. Lehce se dotýkali rty. Hermiona to nemohla už dál vydržet a jemně ho políbila. Začal jí polibek vracet. Tvrdě si bral její rty. Na chvíli se odtrhl a s lehce pootevřenými rty sledoval Hermiony výraz ve tváři. Viděl všechny emoce, co se v ní v tu chvíli odehrávaly. Viděl vášeň a neuhasitelnou touhu. Hermiona nemohla vydržet bez jeho polibků. Chopila se iniciativy, přisála se k jeho rtům a vklouzla mu jazykem do úst. Dráždila ho vláčnými pohyby svého jazyka. Za okamžik ucítila, jak ji odpovídá. Ztratila pojem o všem okolo, probrala se teprve ve chvíli, kdy ji přitlačil ke stěně. Cítila jeho ruce, jak pomalu putují po jejím těle a najednou se zastavily. Zastavily se na jejích prsou, které jí masíroval a palci přejížděl přes bradavky. Cítila, jak jeho rty, které odpoutal od těch jejích, putují po jejím těle a všude tam, kde se dotkly zanechávaly žhavé stopy. Svíjela se pod jeho dotyky. Zasténala. Vyburcovalo ho to k ještě větší aktivitě. Hermiona zatnula nehty do jeho ramen a vzápětí mu nehty přejela po zádech. Unikl mu tichý sten. Věděl, že se už dlouho neudrží. Lehce ji nazvedl a ona obtočila nohy kolem jeho boků. V tu chvíli do ní vnikl. „Severusi,“ zasténala. Začal se pomalu pohybovat, ale rychle našli společný rytmus. Místností se ozývaly vzdechy a jejich sténání. Cítil, jak se její svaly stahovaly kolem jeho penisu. Jeho tělem se šířila vlna vzrušení. Něco takového nikdy předtím s žádnou ženou nepocítil. Oba dospěli k vyvrcholení zároveň. Dál ji držel ve svém náručí. Hlavu měl skloněnou na jejích ramenech. Oba se snažili, co nejrychleji popadnout dech a nabýt rovnováhy.Zvedl hlavu a políbil ji. Odpoutal se od ní a ona mu vyklouzla z náručí. Stála a nadále ho objímala. Opřela svou hlavu o jeho hruď a vnímala jeho přerývavý dech a tlukot srdce. Stáli v objetí ještě hodnou chvíli a nechali na sebe dopadat kapky vody.

„Myslím, že bychom už měli vylézt ze sprchy, jinak se zcela rozmočíme,“ pronesl Snape
s náznakem humoru v hlase a lehkým úsměvem ve tváři
„Ale mně se nechce. Je mi tu fajn.“

„Dobře, když to nejde po dobrém, tak holt to bude muset jít po zlém,“ s tím ji vzal a přehodil si ji přes rameno a vyšel ze sprchy. Postavil ji opět na zem a ledovým klidem ve tváři ji podal ručník. Sám si vzal druhý a začal se utírat.

„Pospěš si, ať aspoň na snídani přijdeme včas. Šaty necháš tady a později si ve vhodné chvíli vyzvedneš.“

„My půjdeme spolu na snídani?“ zeptala se ironicky Hermiona, která se zabalila do ručníku a chystala se vyjít z koupelny.

„Samozřejmě že ne,“ odsekl.

Hermiona jen rezignovaně zavrtěla hlavou a vyšla z koupelny, aby se oblékla. Snape vyšel chvíli po ní. Měl na sobě natažené černé džíny a v ruce držel tričko. Předl ke skříni, vytáhl z ní černou košili a natáhl ji na sebe. Ze židle sebral hábit a oblékl si ho. Zatímco si zapínal knoflíky, otočil se k Hermioně, která byla už oblečená a obouvala si kecky. Pozoroval ji a popošel o kousek k ní. Vyhledal její pohled a řekl jí:
„Teď už by jsi měla opravdu jít. Šaty ze včerejška si nech tady a během dne nebo večer se pro ně zastav. Hlavně nezapomeň, že tě nesmí nikdo vidět vcházet do mých komnat.“

Hermiona Snapea pozorovala a tiše poslouchala, co jí říká. Na znamení toho, že vše pochopila jen kývla hlavou a vydala se do Velké síně na snídani.



Jakmile dorazila do Velké síně, všimla si, že vše vypadá stejně jako večer. Opět byl připraven jeden z kolejních stolů. Profesorský stůl pro tentokrát sloužil jako bufet. Došla k němu, nabrala si jídlo a vydala se sednout si ke stolu, kde, jak s povděkem zaznamenala, sedělo zatím jen pár lidí a profesor Brumbál. Oddechla si, že Ron, Harry ani Ginny tu ještě nejsou.

„Alespoň se budu mít čas připravit na Ronovy všetečné otázky,“ řekla si tichoučce pro sebe a doufala, že si toho nikdo nevšiml. Moc dobře si byla vědoma toho, že je Ron do ní zamilovaný, ale neměla tu sílu mu říct, že ona ho má ráda jen jako kamaráda. Hlavně mu nechtěla ublížit. Zasedla ke stolu a pozdravila. Jak tak snídala, ztratila přehled o čase a probralo ji až oslovení.

„Ahoj Hermi,“ pozdravil Harry.

„Ahoj Hermi, ozvalo se podruhé, ale tentokrát byl hlas tak trochu rozmrzelý. Věděla komu patří, Ronovi.

„Ahoj,“ pozdravil vesele. „Jak jste si užili včerejší večer?“

„Dobře. Byla to příjemná změna …“ začal Harry, ale Ron ho rychle přerušil.

„Prosím tě, Hermi, můžeš mi, lépe řečeno nám, vysvětlit, kam jsi včera večer tak najednou zmizela? A jak to že jsi nebyla ráno ve věži?“ vypálil po ní Ron.

Než se Hermiona nadechla k odpovědi a podívala se na Harryho, jehož výraz tváře říkal: „Mě je to jedno, ale vždyť znáš Rona.“

„K tvé první otázce ti můžu říct, že večer rozbolela hlava a tudíž jsem se vrátila do věže, abych si lehla a odpočinula si,“ lhala bezostyšně Hermiona a v duchu doufala, že se nečervená.

„A k tomu druhému, ti mohu říct jen to, že…“ zarazila se, protože tu chvíli si vybral Snape k tomu, aby se usadil ke stolu. Vybral si místo přímo naproti Hermioně, polohlasně pozdravil Brumbála a začal se sním bavit. Přesto koutkem oka neustále sledoval Hermionu a Rona.
„…že, jsem se ráno vzbudila brzy a nešlo mi už usnout, tak jsem šla do knihovny,“ lhala dál.

Cítila, že ji Snape pozoruje. Nenápadně po něm střelila pohledem a ke svému zděšení uviděla, že pozoruje s pobaveným úšklebkem ve tváři Ronův výslech. „Taky by si to mohl pro jednou odpustit,“ pomyslela si. „Ale copak. Copak se nám nelíbí slečno Grangerová? Velmi rád tě pozoruji a dnes obzvlášť,“ ozval se jí v hlavě Snape. Šlehla po něm nejzničujícím pohledem, jakého byla schopná. Ještě stačila zaregistrovat, jak se tichounce zasmál, než do ní lehce drbnul Harry, aby jí upozornil na Rona.

„Her-mi-o-no Gran-ge-ro-vá, tak posloucháš mě nebo ne?“ zaslechla Ronův velmi podrážděný hlas.

„Moc se omlouvám Rone, jen jsem se nad něčím zamyslela,“ odpověděla mu a usmála se na něho přívětivě. „Co jsi říkal, prosím tě?“

„Ptal jsem se jestli půjdeš po snídani s námi ven nebo se zahrabeš zase do knihovny?“ zopakoval Ron už klidněji.

„Půjdu s vámi ráda. Co máte v plánu?“

„Pořádnou koulovačku, do které zapojíme i studenty ostatních kolejí,“ ozval se Harry. Zabránil tak Ronovi v dalším vyptávání.



Zbytek dne proběhl v poklidu. Ron se jakžtakž uklidnil a už na ní neútočil kvůli včerejšku. Dopoledne uspořádali parádní sněhovou bitvu a skončili teprve ve chvíli, kdy byli do jednoho promočení skrz na skrz. Podařilo se jim tak propásnout oběd, ale to je nemrzelo. Skočili si potají do kuchyně za Dobbym, který jim s radostí nacpal hory dobrot. S tím se pak odebrali, kde uspořádali hostinu a věnovali se další zábavě. Na večeři šli později a Hermiona se z ní vytratila jako první s vysvětlením, že si zajde na chvíli do knihovny a uvidí se pak ve společenské místnosti.
Poklidně vyšla za dveří Velké síně a rychlým krokem šla do sklepení. Potřebovala si vyzvednout u Severuse šaty, ale to nebyl jediný důvod, proč za ním šla. Chtěla ho prostě vidět. Celý den na něho musela myslet, hlavně na to, co se mezi nimi stalo. A také potřebovala vědět, jak to s nimi půjde dál. Neměla potuchu, jak to chce Severus řešit. S těmito myšlenkami se brzo ocitla přede dveřmi Snapeova kabinetu. Rozhlédla se po chodbě jestli ji někdo nenáhodnou neviděl a zaklepala na dveře.

„Dále,“ ozvalo se otráveně.

Rychle vešla dovnitř a pozdravila: „Dobrý večer, Severusi.“

„Dobrý večer. Nakonec jsi tedy přišla. Půjdeme vedle,“ odpověděl ji stroze. Vstal od stolu a přešel pře místnost ke dveřím do pokojů. Otevřel je a dal přednost Hermioně, která k němu zatím došla, aby vešla jako první. Jakmile zavřel dveře, potichu něco zamumlal. Obrátil se k Hermioně a přitáhl si ji k sobě. Políbil ji. Po chvilce se od ní odtáhl a přešel ke křeslu u krbu. Druhé nabídl Hermioně, na stolku mezi křesli ležela nějaká taška. Podívala se na Snapea s otázkou v očích.

„Tam jsou jen tvoje šaty ze včerejška. Nemůžeš je přeci jen tak odtud odnést v ruce. Co kdyby tě někdo náhodou viděl?“ pověděl jí s tajemným výrazem ve tváři. Pozorovala jeho tvář a nedovedla si ten výraz vysvětlit.

„Hm, to máš pravdu. Vypadalo by to divně. A to by nebylo právě příjemné, kdyby se mě někdo začal vyptávat.“ Tím jejich rozhovor skončil. Seděli vedle sebe potichu a sledovali jeden druhého. Jen se sledovali a vychutnávali to ticho, které nebylo vůbec nepříjemné. Byl to ten typ ticha, kdy si s tím druhým rozumíte, aniž by jste cokoliv řekli. Po delší době jejich mlčení se ozval Snape:
„Už by jsi měla raději jít Hermiono nebo tě budou tví přátelé hledat.“

Hermiona se zvedla z křesla obešla ho. Severus s trochu nejistým výrazem sledoval, co má v plánu. Zatím přešla ze zadu k jeho křeslu. Ruce mu položila na ramena a jemně je začala masírovat. Sklonila svoji hlavu k jeho uchu a zašeptala:

„Opravdu? Nemůžu tu ještě dnes s tebou zůstat?“

„Ne. Mohl by na to někdo přijít a bylo by nápadné, kdybys se ráno objevila na snídani v tom samém jako dneska,“ odpověděl ji zastřeným hlasem.

„To je škoda. Budu tedy muset dneska spát sama,“ šeptala Hermiona do Severusova ucha dál.

„Radši už běž, prosím tě.“ S těmito slovy vstal z křesla a otočil se k ní. „Běž už.“

Pokynula hlavou na znamení souhlasu a potichu řekla:
„Dobrou noc, Severusi.“

„Dobrou noc, Hermiono,“ odvětil jí a směrem ke dveřím opět něco zamumlal.



Celý zbytek vánočních prázdnin proběhl v podobném duchu. Dopoledne řádili venku odpoledne se hřáli u krbu ve věži a povídali si. Probírali všechno možné nebo hráli hry, Řachavého Petra, Tchoříky nebo šachy. Prostě podle toho, jakou měli náladu. Hermioně se vždycky po večeři podařilo na chvíli zmizet za Severusem a pobýt s ním alespoň pro oba pár příjemných chvilek. Věděli, že jakmile skončí prázdniny, nebudou se moci scházet a uvidí se jen při jídle a na hodinách. Čas byl neúprosný a běžel velice rychle.
Najednou tu byl den, kdy se Bradavický hrad zaplnil opět studenty. Opět tu bylo živo jako v úle. Všichni sedmáci věděli, co je čeká, OVCE. Během prvních hodin po Vánocích se všem dostalo ponaučení, co to jsou OVCE a jak jsou důležité. Jako by to už neslyšeli tolikrát a nevěděli to sami. Zdálo se, že celý leden proběhne v naprosté rutině a nic ho nemůže nerušit a že to takhle půjde dál až do zkoušek, které měli začít ke konci února. Přesto se přihodilo něco, co ten zdánlivý poklid narušilo.